Elevating Moments - recenze

Mattoni MusicZone, 7/7, František Janák
04.05.2011

Apatheia je termín ze stoické filosofie, který znamená "stav mysli, kdy se cítíme osvobozeni od citového rozrušení" a předem již můžu předeslat, že toto album ve vás tento stav vzbuzovat určitě nebude, ledaže nemáte rádi rock, ale tím pádem můžete přestat číst tuto recenzi.

V pořadí již druhé album této čtveřice z Havířova jako celek funguje, což je první bod k dobru – písně utvářejí celistvou albovou mozaiku, a přesto neztrácí svou jednotlivost. Album plyne bez žádných výrazných zaškytnutí, vlastně nemám téměř ani žádnou příležitost ke kritice.

Apatheia neudělali jednu z těch větších chyb jako Lakeside X (viz. má dřívější recenze) – jako první skladbu nedali tu nejlepší. Dressed In Dreams je spíše takovým prodlouženým intrem, znělkou s kvalitním mixem vokálu, místy monotónní, ale jinak povedené kytary a pasující klávesy. "When You’re Not Speaking" je jedna z těch povedenějších – určitě vás dříve nebo později donutí k nějakému tomu pohybu, od nejumírněnějšího poklepávání nohou, přes progresivní kývání hlavou až po nadšený pohyb celého těla. Čehož dosahuje skladba napumpovanou dynamikou, hutným soundem vyšperkovaných kytar, dobře vyváženým vokálem a výraznými bicí, které vše dokreslují. "Created For Me" je vesměs to samé, akorát s větším důrazem na kytary a víc "odpočinkových" ploch. "When The Sun Goes Down" je asi největší odbočkou alba - pomalá píseň s piánem a roztáhlým vokálem za doprovodu bicí a neméně táhlé kytary. Není to špatné, ale také to není nic světoborného, avšak jako pojistka proti monotónnosti to funguje.

"Until I Smile" je pak určitým přechodem, neboť již není tak pomalá jako předešlá, ale zároveň ještě nemá tu obvyklou albovou dynamiku. "The One To Follow" má v sobě opět potenciál vás rozpohybovat, zvláště když přijde na části s dynamikou ideální na festivalové skákání. Taktéž potěší přítomnost smyčcového nástroje (snad cello, nejsem na ně expertem, případný hatemail směřujte na mou adresu udanou v profilu, budu se těšit), který líbezně souzvučí s podobně posazenou kytarou. "Circling Like Dogs" má pravděpodobně nejvýraznější a nejlepší použití kytar z celého alba – kytary se proplétají po stupnicích, skučivé kytarové sólo rozhodně neurazí a skladba je našlapaná od začátku do konce. "The Little I Remember" má dobrý odpich a dynamiku, ale jinak ničím zvláštním nevyniká, je to zkrátka "více stejného", což je u tohoto alba spíše však pochvala.

To však již neplatí o Living Dreams, kteréžto písni nechybí (do značné míry) originální příjemný sound s pomalejším tempem, ve které exceluje výrazný vokál, dobře zahrané klávesy a bručivá basová kytara, to vše završené opět zdařilým kytarovým sólem. "Keep Goin’ On" je pak dobrou tečkou, kde je opět velmi výrazná basová kytara a takřka úplný útlum střídá komplexní kompozice, která skutečně působí dojmem loučení se s posluchačem.

Snad jen závěrem dodám, že vliv skupin jako Incubus, Foo Fighters či Pink Floyd je na pozadí cítit a je to jedině dobře – Apatheia rozhodně je autentickou kapelou, která se však nestydí za své vzory.

Závěr:
Spolu s baskytaristou kapely Krystianem vskutku i já rád zvolám: "dosti bylo melancholie!" Hravosti, upřímnosti, poztivní energie a trošku té "skákavé" dynamiky je třeba a lze říci, že toto album tím vším oplývá. Mohu ho jen doporučit – k samotnému poslechu i jako podkres. Klukům rozhodně přeju moc úspěchů v další kariéře a budu zvědav na jejich další tvorbu, ať je to opět textově i hudebně skvěle zvládnuté album a hlavně ať zůstanou sví.